Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukázky z knih

kniha-rok-2012.jpg

 

Kniha je určena všem lidem, kteří cítí, že jsou ještě tajemství, která jsme neobjevili. A vnímají, že se něco na planetě Zemi děje.

Kniha nás nejdříve zavede mezi proroctví, která jsou jako důkaz uchována v Drážďanském kodexu. Informace rozšíří obzory a připomenou staré zákony Země. Poodhalí vám tajemství roku 2012, ale i velké problémy, které již Země má. Jsou zde věci, o kterých se jako laici nikde nedočtete, pokud nemáte přístup k informacím z NASA, NOAA apod. Jsou zde popsány tajemství Země a vysvětleny.

A5
113 stran

ISBN 978-80-7453-137-8

 

snimek-001.jpg

 

 dscn7432.jpgŤulda alias Otakar Brousek křtí knihu Byliny a rady..

bylinky-a-rady-do-kazde-rodiny-na-kazdou-nemoc.jpg

 

Tato kniha vám napomůže v boji se zákeřnou nemocí rakovinou, chřipkami, pánové najdou lektvar na potenci, elixír zdraví,dozvíte se o léčivém zlatu a stříbru. Dietě podle Luny, kořením na všechny nemoce. Kardiaci dostanou návod na elixír srdce. Najdete cestu na problémy s erekcí, plodností, neplodností. Návod na zdravé vlasy, ale najdete tu i královnu Peruánských rostlin a jeho příbuzné, kteří zachraňují životy. Všechny bylinky mám odzkoušené, díky nim jsem dostala pod kontrolu jednu z nejbolestnějších nemocí na světě, zánět trojklanného nervu. Má kamarádka se vyléčila z rakoviny III.stádia, bez použití chemoterapie. A zastavila svou nemoc. Dozvíte se zde o energii, orgonitech. O alergiích, mléku, léčivé ačokče, ale i chemii v našem životě . Zavedu vás mezi ayahuascu. Peruánskou drogu. Najdete zázračné studánky, kouzelný kaštan. Ale naučíte se i dělat aktivovanou mléčně kvašenou zeleninu s živými kulturami. Připomeneme si životnost spermiií a co po ně udělat. Melasu a meltu, poruchy spánku, ženšen, goji neboli kustovnicí čínskou, jedno nejlepší ovoce na světě apod. 

A5
150 stran

ISBN 978-80-7453-151-4

 

     Nebíčko - pohádky o andílcích které shlížejí na zem a pomáhají hříšníkům

 

_vyr_560sladkova_obalka07.jpg    

sladkova_obalka07a.jpg

 

 

 

 

O ptáčníku Jírovi

 

 

 

andilci-na-strom-tresni.jpg

 

 

 

 

 

To bylo kouzelného rána, kdy sluníčko protahovalo své paprsky a začínalo jemně hřát. Na nebíčku ani mráček a to zvěstovalo krásný a teplý den. Ptáčkové cvrlikali na stromech a začínali si stavět hnízda.

 

 

Toho rána se i  nebíčko probouzelo. Svatý Petr již dávno vyvětral peřinky a šel kontrolovat nebeskou bránu, zda u ní někdo nestojí. Probouzeli se i malí andílkové.

Fifipírko byl divoký andílek, co chvíli nikde nepostál a pořád někde poletoval. Měl černé kudrny a nejdelší křidýlka ze všech malých andílkú.

 

 

andilek-dobrou.jpg

 

 

     Jeho kamarád byl Dobroušek.  Andílek co mu svatá Lucie tajně přilila více rozumu, protože se jí odmalička tuze moc líbil, byl spravedlivý a jeho ruce byly vždy rozevřené láskou.

   Třetím kamarádem byl sladký andílek Medoušek.

andilek-medousek-barevny.jpg

Jeho úsměv byl tak líbezný, že sám čert občas povolil své srdce a Medouškovi splnil přání. S jeho zlatými vlásky si vždy hrály sluneční paprsky. Jenže Medoušek byl odmalička ospinkaný andílek. Kam přišel, hned spinkal medovým spánkem. 

 

      Ale i andílkové mají své povinnosti. Ráno proženou beránky po obloze. S prvními paprsky rozezpívají ptáčky v lese a zahradách a provoní louky a pomáhají v nebíčku. Jednou takovou pomocí je i zapisovat hříchy hříšníků a pomáhat jim je napravovat. A toho dne našli andílkové velkého hříšníka. Byl jím Jíra, který bydlel za hospodou kocandou na Písařově louce. 

   Jíra byl mládenec pomalu na ženění a jeho vášní bylo chytat ptáčky. Měl doma všude pověšené klece, plné ptáčků. Měl je moc rád, ale nikdy si neuvědomil, že je hříchem držet je v zajetí. Po dlouhých večerech pletl klícky z proutí u cest. Malé, velké, silné, tenké. Také kladl pasti kolem polí a zahrad a ještě než se ráno probudili ve vesničce lidé, měl Jíra nachytáno plno ptáčků v klecích. A hajdy s nimi do trhu.

 

fifipirko.jpg

 

 

       Tou dobou právě andílek Fifipírko přiháněl obláčky, aby ten den Sluníčko tolik nepálilo a měli se kam schovat lesní a polní ptáčkové. Když tu uviděl na malé skále otevřenou klícku a v ní mladou pěnkavu. Fifipírko byl tuze zvědavý proč tam pěnkava je a proměnil se v malého ptáčka a vletěl za pěnkavou do klícky. Pěnkava křičela na andílka. Utíkej, utíkej, ale Fifipírko byl divoký andílek a nedal na pěnkavu. Jen vletěl do klícky, ozvala se rána, to zacvakla dvířka od klece a Fifipírko byl v pasti. Poletoval v kleci a mlátil křidýlky do stěny, ale klec nepovolila. Jeho křidýlka byla tak velká, že je nemohl pořádně roztáhnout. A když malý andílek neroztáhne celá křidýlka, nemůže se z ptáčka proměnit na andílka. Fifipírko byl v pasti jako pěnkava. Sedl si na bidýlko a kouká, že pěnkava má nožičku přivázanou ke klícce. Hned se dovtípil, že byla návnada na ostatní ptáčky. Ale už bylo pozdě. Seděl v kleci a volal zoufale do nebíčka na bratříčky andílky. „Medoušku, Dobroušku, pomozte nám“. Ale Medoušek ještě spinkal a Dobroušek volal ranní rosu, aby zalila kytičky na louce.

 

  V tu dobu, dal Jíra všechny klícky s pochytanými ptáčky na trakař a vezl je do města na trh. Doufal, že je dobře prodá, nebo vymění. Když projížděl kolem panských luk, všiml si Dobroušek, koho si Jíra v kleci veze. Honem volal do nebíčka Medouška, který se právě sladce protahoval a opět se chystal usnout.

 

 

„Medoušku, Medoušku, vstávej“. Hlas Dobrouška  zněl prosebně a do Medouška jako když střelí. Vylétl z postýlky a hned byl u andílka. Když viděl Jíru, jak jede s trakařem na trh, dostal nápad. Proměnil se v krásnou panskou sloužící a kráčel jinou stranou na trh. Dobroušek mezitím vymýšlel, jak z této šlamastiky ven. Když prolétl kolem lesních včel, poprosil je o pomoc a proměnil jich pár na stříbrňáky.

 

   Mezitím Medoušek proměněný za panskou sloužící došel k Jírovi. Koupil od něj všechny ptáčky a dal mu za ně stříbrňáky, které mu tajně Dobroušek nasypal do kapsy. Pak ptáčky za trhem pustil a proměnil se opět v andílka. Osvobozený Fifipírko se také hned proměnil na andílka a hrozně se vztekal, že Jírovi ukáže. Ale Medoušek ho uklidnil a říká mu: „Dívej se, až Jíra dojde domů.“

 

 

A tak se andílci slétli na třešňovou větev a dívají se. Jíra došel domů, spokojený, vysypal stříbrňáky na stůl a chystá se je počítat, když tu Dobroušek udělal kouzlo. Fíííí. A co se nestalo?

 

Stříbrňáky se proměnily na lesní včelky a začaly Jíru honit po světnici, že ho poštípou. Jíra jen tak utekl ven a zastavil se pod třešňovou větví. Když tu slyší smích. Pohlédne vzhůru a vidí tři andílky na třešňové větvi, jak se mu smějí.

 

 

   Prosí je o pomoc. Andílkové hned přikývnou, že mu pomohou, ale na oplátku jim musí slíbit, že už nebude nikdy chytat ptáčky. 

 

   Jíra jim vše slíbí a dokonce přijde na úžasný nápad. Když má tak rád ptáčky, mohl by jim stavět všude kolem budky, aby měli kde hnízdit a vyvádět mláďata. A od toho dne se z Jíry ptáčníka stal Jíra ochranitel.

 

 Jeho láska k ptáčkům mu zůstala, díky budkám hnízdili kolem něj a ráno ho budili krásným zpěvem. A andílkové, ti hřích Jírovi odpustili, neboť svou chybu napravil a nebíčko mu zůstalo navždy otevřené.

 

Jak andílkové nahlíželi smrtelníkům do oken

 

 

andilci-nahlilll.jpg

 

 

 

 

To bylo právě po posvícení, které je na svatého Martina. Ranní rosa, už bývala studená a začínalo zimní počasí. Všude poletovalo listí z korun stromů. Dobroušek sbíral peříčka ptáčků a nosil je svaté Lucii. Ta mu z nich šila krásnou nadýchanou peřinku. Toho večera se v nebíčku děly divné věci. Lucii pořád někdo schovával obláčky, které přidávala Dobrouškovi do peřinky. Vždy když si šla nasbírat ty nejjemnější obláčky, někdo jich pár z peřinky vzal. „Kdo to byl,“ rozčilovala se Lucie, až se na obloze strhla pořádná bouřka. Ale viník nikde. Slyšela jen, jak se pořád někdo kolem ní chichotá. Právě když kráčela pro další obláček, napadlo Lucii se schovat a počkat si na zlodějíčka. A koho neviděla, malého andělíčka Fífipírka, jak jí obláček vypouští opět na oblohu. Počkej ty uličníku, zlobí se svatá Lucie a honí Fifipírka po obloze.

 

  V tu chvíli se nebíčko celé rozzářilo a objevil se sám svatý Petr. „Zadržte,“ pronesl silně a vznešeně. Nebíčko v tu chvíli úplně ztichlo.“Podívejte, co jste provedli na zemi! Jaká je tam spoušť po vás! Podívejte se na svatého Mikuláše, co jste mu provedli.“ A v tu chvíli bylo slyšet u nebeské brány svatého Mikuláše. Byl celý promrzlý a měl velkou rýmu. Pšíííík, pšííík, kýchá a celý se klepe zimou. Fifipírko se zastyděl a svatá Lucie omluvila, když viděli, že jejich dovádění přivolalo velké sněhové mraky a ty spustily takovou vánici, že ani Mikuláš na ni nebyl připravený. Jenže Mikuláš byl tak unavený, že ulehl do postýlky, aby se vyhřál.

 

 

 Když to svatý Petr viděl, svolal si malé andílky a řekl jim:“ Dnes musíte zastat Mikuláše, ohlídáte smrtelníky, aby nepáchali hříchy.“ Andílkové slétli na zem a Fifipírko smutně kouká, jak zemi zahalila sněhová pokrývka, která spadla z nebíčka, když ho svatá Lucie honila. Přivolal teplý jižní vítr a poprosil ho, aby lehoučce dýchl na krajinu, aby jí ledová pokrývka roztála. Pak se andělíčkové rozlétli, aby ohlídali zemi a její hříšníky.

 

  Medoušek nikam nespěchal a sedl si na starou vrbičku u rybníčka a dívá se, jak si vlnky poskakují po rybníčku. Skoro by na vrbičce usnul, když ho probudí nějaké vrzáníčko.

 

 

Slétnul k malému okýnku u hospody na Kocandě a dívá se, co to vrzalo, když tu vidí starého šenkýře Hurdálka, jak tajně ulévá z vinných lahví a doplňuje je moštem, který měl schovaný ve staré truhle. A to se nesmí, takhle okrádat pocestné co si koupí láhev vína a místo toho mají mošt. Medoušek celý rozčilený letí za Fifipírkem hned mu vypravovat co uviděl u šenkýře za velký hřích. Jenže Fifipírko si dal prst na pusinku a udělal pšššš. „Tiše, podívej se“, říká andílkovi. Andílek nahlédne do okýnka a vidí selku Majdalenku, jak ulévá husté smetany ze džbánku starého kostelníka. Že se nestydí, říká si andílek, starého kostelníka co nikdy nikomu neublížil takhle okrást.

 

   A právě, když oba andílkové přemýšleli, co s hříšníky udělají, přilétl moudrý Dobroušek. Sladce se usmíval, až měl červené ouška. „Tak si představte, co se mi stalo,“ říká Dobroušek andílkům. „Přilétám na náměstíčko, podívat se, jestli stará kašna nezamrzla a co nevidím? Hokynáře Šidílka, jak tajně přisypává do pravé kávy, kávu nepravou-cikorku. Protože cikorka je ze žita a čekanky a je levnější. A nejenom to, vypoulí Dobroušek očička na malé andílky. „Právě když hokynář Šidílek sáčkoval brambory a do každého sáčku přidal velký kámen, aby byl sáček těžší, vidím za komínem čerta Kudrnáče. Jak se drbe za uchem a kouká komínem na hokynáře. Čert mě viděl a slétl ke mně k oknu a říká mi. „Zraje pro peklo, ten bude náš“! „Andílkové…., v tu chvíli mi bylo smutno, jenže jsem si nevšiml, hokynáře Šidílka, že na nás kouká okýnkem. Byl bílý ještě více než první sníh. Viděl čerta Kudrnáče a hned mu došlo, že je velkým hříchem okrádat kupující. Když to čert uviděl, zablýskal očima a s velkým třeskem zmizel dírou v zemi.

 

 

  Hokynář vyšel ven a prosil, že všechny zlé skutky napraví. Jen ať ho ochráním. A hned začal sáčkovat ty nejlepší cukrovinky, med a perníky, že je ráno donese vdově Toničce co má osm dětí a je moc chudá.

 

  Tak jsem hokynáře Šidílka upozornil, že pokud ještě bude okrádat, zraje pro peklo a já ho nebudu moci ochránit.

 

 

 

   Čert Kudrnáč, totiž nikdy nespí.“ Jak to Medoušek vypravoval, Fifipírko jemně žďuchl do obou a vidí, jak se čert Kudrnáč proměnil v černého kocoura a pomalu se plíží k selce Majdalence a ulízává smetanu.   Když tu na něj přilétlo polínko od kamen a trefilo kocoura přímo mezi oči. „Au,“ ozvalo se a kocour se proměnil v čerta a s velkým třeskem zmizel komínem. Zbylo po něm jen plno prachu a sazí. Když to selka Majdalenka viděla, upustila strachy z ruky malovanou mísu na zem. Ta se rozlétla na tisíc kousků. Vtom před ni přilétl andílek Fifipírko a povídá jí:

 

 

„Selko, selko Majdalenko.

 

Hříchy tvé si čert Kudrnáč, zapisuje.

 

 

Něco s tím uděláš.

 

Nebo svou duši mu dáš?“

 

 

A dýchnul selce Majdalence na tváře. V tu chvíli usnula hlubokým spánkem. Ráno, když se probudila, seděli andílkové u staré studny a koukají, co Majdalenka udělá. Selka podojila kravičky, sebrala smetanu a do každého džbánku přidala ještě o něco více. A dokonce samotnému kostelníkovi, kterého nejvíce okrádala, džbánek donesla. A poprosila ho o odpuštění. Slíbila, že každý den mu přinese čerstvé mléko a smetanu.

lllllll.jpg

 

 

  Kostelník byl rád, od pouti špatně chodil a k selce to měl přes půl vesnice. Majdalenka nezapomněla ani na kočičky a od toho dne měly pokaždé přichystanou misku s mlíčkem na zápraží. A věřte, že přišel i černý kocourek. Andílkové byli spokojeni, jen se báli o starého šenkýře Hurdálka. Na toho si čert dělal zálusk a šenkýř zrál pro peklo. Marně mu Dobroušek  zhasínal petrolejovou lampu, když šenkýř opět doléval do vína mošt.

 

 

             Marně schovával andílek špunty od lahví. Šenkýř Šidílek byl jako slepý a neviděl andělskou pomoc. Když tu druhého dne přijde do hospody krásný kudrnatý černovlasý mladík. Poručí si u šenkýře láhev vína. Jenže si mladík nevšiml malých andílků, kteří seděli na dřevěném lustru. „Musíme šenkýře zachránit,“ křičí Dobroušek. „Ten mladík je čert Kudrnáč a šenkýř ho nepoznal. Jestli mu nalije ošizené víno, odnese ho čert do pekla. A nám svatý Petr vynadá, že jsme ho neubránili.“

 

     V tu chvíli Medoušek udělal kouzlo a zmizel. Otevřely se dveře a do hospody vstoupil vysoký mladík ze žlutě zlatými vlásky. Měl medový úsměv a jeho modré oči zářily jako pomněnky. Sedl si ke stolu na druhý konec hospody a poručil šenkýři, aby přišel. Když šenkýř viděl dobře oblečeného pána, hned se k němu vydal. „Co si pán přeje,“ povídá šenkýř Šidílek.

 

 

  V tu chvíli se mladík k němu shýbl a říká. „Slyšel jsem, že tu po kraji chodí čert a hledá hříšníky, co okrádají lidi. Nevíte o tom něco šenkýři?“  „To musí být asi nějaká mejlka,“ povídá šenkýř. Vtom mladík vstane a pokyne okem na čerta Kudrnáče. „Šenkýři, já bych za to zlaťák dal, že támhle je samotnej pekelník.“ A jak to dořekl, proměnil se v andílka a zmizel. Šenkýřovi Šidílkovi málem vypadl půllitr z rukou, jak se lekl. Rozhlédl se po hospodě, jestli je někdo neviděl. Naštěstí byla tu chvíli prázdná a tak zmizel ve sklepě.

 

  Vyndal své nejlepší víno a nese ho Kudrnáčovi. Když mu naléval sklenku, podívá se do jeho kudrnatých vlasů. A co nevidí. Na hlavě má růžky. Čert poznal, že je prozrazen a strašně zařval a zmizel.

 

 

    Šenkýř se tak strašně lekl, že od toho dne začal koktat, ale nikdy již neředil víno moštem. A v duchu děkoval andílkovi, co mu otevřel oči a uchránil ho od pekla.

 

Andílkové toho dne spinkali slaďoučce, že se jim podařilo uchránit hříšníky a napravit je.

 

 

 

 

 Čerti v Čisovicích pohádky pro děti od 8-13 let 

 _vyrn_556sladkova_obalka06.jpg

 

 

 

          Čertovské pohádky 

z Brdských lesů z vesničky Čisovice.

 

 

 

 

 

 

 

Alenka a čert Vidlohrach

         

To bylo těsně před Velikonocemi, kdy roztál sníh, a děti se začaly radovat, že brzy přijde pomlázka. A s ní napékané dobroty, koblihy a trdelníky. Na Velikonoce se v každé chaloupce louskaly oříšky, pražily mandle. A všude to vonělo. 

 

 

   Toho rána v místním čisovickém krámku opět krásné Alence chybělo mléko. Alenka se rozčilovala, že už několik dní jí někdo tajně upíjí mléko. Ráno rozváží mléko Toníček ze statku. Je to brzy ráno, když Sluníčko teprve vychází a všichni ještě dospávají. A ten zlodějíček to dělá každý den. V tu chvíli právě Zdenda došel do obchůdku pro čerstvé pečivo, když tu slyší Alenku naříkat: „To by v tom byl čert, abychom ho nechytli!“ říká Zdenda. A čert v tom opravdu byl.

 

Byl to čertovskej Vidlohrach, tak mu v pekle říkali. Měl velký pupek a pořád sebou vláčel kus řetězu. Nikdo nevěděl proč? 

Jenže Vidlohrach byl tuze chytrý a na mléko chodil k ránu. To vždy mlékař postavil konev před krámek a odjel. Mléko mu chutnalo a nedal si ho nikým vzít. A jak tak Zdeněček v krámku přemýšlí, bleskl mu nápad do hlavičky: „Alenko, nech to na mě. Jen až ráno přijdeš do krámku, tak mléko hned nerozlévej.“ A lidem řekni, že zítra mléko dovezou později.

 

 

 A jak řekl, tak Zdenda udělal. Sedl na sousedovic oře a jel do statku, odkud Toníček vozí mléko. Chvíli si tam se sedlákem něco šuškal a spokojeně odcházel domů.

 

 

Cestou mu bleskl ještě malinkatý nápad, jak se Vidlohrachovi dostat na kobylku.

 

 

Půjčil si od místního hrobníka roztrhaný kabát a kůži z kance a kly a šel k lesíku, kde se občas objevují čerti i ve dne. 

 

 

Zdenda sedí u vysoké lípy a naříká, přes ramena má přehozenou kančí kůži a v ruce drží kly od divočáka.

 

 

„Auu, auu, auu to to bolí,“ naříká a bolestně se svíjí. Přitom poočku kouká, zda ho už čerti viděli.

 

 

  Za skálou ho pozoruje starej Ohnivec. A když vidí, jak se svíjí, jde blíž.

 

 bfee.jpeg

„Co tu pohledáváš a křičíš?“ ptá se Zdendy.

 

 

„Au, au, to je bolest,“ křičí Zdenda. „Trmácím se přes tři kopce a tři údolí, všude je zle. Představte si, že všude jsou krávy nemocný, kulhají a jejich mléko chutná jako močůvka.

 

 

  No! Podívejte, jakou mám po něm vyrážku,“ ukazuje Zdenda na kančí kůži porostlou černými chlupy. „A ta bolest, začaly mi vypadávat všechny zuby.“ A otevřel dlaň s kančíma zubama. „To je bolest, to je bolest.“ Když to čert Ohnivák viděl, zježily se mu vlasy na hlavě a hned to utíkal říct do mlýna všem čertům a hlavně Vidlohrachovi.

 

 

  Jenže Vidlohrach mu nevěřil a čertovi se posmíval, kdoví co viděl.

 

 

Druhého rána Toníček veze mléko do obchodu a prozpěvuje si. Jako vždy na něj už čekal schovaný Vidlohrach a jak Toníček odjel, hned se vrhnul na čerstvé mléko.

 

 

  Když se napil, zůstal stát jako solný sloup. Nejdříve oněměl, potom zezelenal, vyprsknul mléko a poté strašně zařval, chytil se za své zuby a utíkal k čertovu mlýnu, co mu nohy stačily. V mlýně začal vykřikovat, že všude jsou krávy nemocný a mléko je nakažené, chutná prý jako močůvka. A že mu brzy vypadají všechny zuby a bude kulhat.

 

 

Od toho dne se mléko v obchůdku neztrácelo. A když Zdenda vypravoval, jak se sedlákem domluvil, aby ráno místo mléka poslal konev močůvky, místní se popadali za břicha. Konečně měli mléka dost a doma se s ním mohlo zadělat na voňavé velikonoční těsto na koblížky.

 

 

 _vyrn_549sladkova_obalka05-sosnicka.jpg

 

 

 

 

  tato pohádková kniha tě zavede do krásné hájovny, kde voní sladké koláče v kouzelném lese, plném skřítků a lesních zvířátek.

  Kniha je psána se srdíčkem dětem a zvířátkům. Je výchovného charakteru. Ke všemu živému. Děti se ponoří do příběhů, které malovala malá Eliška Maloňová / 8 let, protože její slova jsou, že pohádkové knihy pro děti by měly malovat děti. Eliška je nadané dítě a její energie a líbeznost čiší z milých a pozitivních obrázků. Právě nápad Elišky a její maminky je úžasný. Obrázky jsou černobílé, aby si je děti mohly ve své pohádkové knize samy vybarvit. Je to vlastně kniha s omalovánkami, protože děti porostou s touto knihou a časem mohou sledovat své výtvory a barvy, které použily, a říkat si, tak tuhle knihu jsem dostal/a já a sama si ji vybarvila.

 

ukázka

 

Jak chtěl hradní pán střelit jelena

 

 

           Za lesem a potůčkem, co tekl z kopce na skále, stál starodávný hrad. Jednoho dne se starý pán rozhodl, že si půjde střelit jelena do revíru hajného Sosničky. 

 

 

  Ráno se hradní pán vypravil se svým sluhou Matějem na jelena. Hradní pán si nesl na rameni pušku a sluha Matěj se plahočil s vozíkem na střeleného jelena. Nevšimli si však, že na ně se stromu kouká tetička straka.

 

 

   Když viděla pušku na rameni hradního pána, letěla za moudrou sovou se poradit. Sova povídá, že když si nesou pušku, tak mají něco nekalého za lubem. V tom se jim musí zabránit. A koukají, že vedle nich na větvi sedí skřítek Pápěříček. „Všechno jsem slyšel,“ řekl skřítek a zmizel. Udělal se neviditelným a sedl si sluhovi Matějovi na vozík. Když hradní pán došel se sluhou k posedu, tiše říká: „Jen aby jelen přišel na paseku, a já ho střelím.“ 

 

 

  Hradní pán s funěním vylezl na posed a čekal. Skřítek Pápěříček udělal kouzlo a puška hradního pána se sama zahnula do oblouku. „Co se to děje,“ křičel hradní pán. A tu se sama utrhla větev za staré borovice. A začala hradního pána vyplácet po zádech.  Ten s nářkem slezl hned z posedu. Sedl si na vozík a sluha Matěj s ním uháněl z lesa. Více hradního pána přešla chuť si střelit jelena.

 

 


 

_vyr_487sladkova_obalka03.jpg   

 

 

        Staré umění našich předků

 

 

 

 

 V této knize staré umění předků uvidíte nádhernou       starou práci mistrů korespondence.

V knize najdete staré pohledy, barevné i černobílé.

Od roku 1884. 

Najdou se v ní lidé co rádi čtou starou korespondenci, ale i romantické duše. Kniha vypráví příběh lásky a časů, které my nepamatujeme. Vypráví i o městě Nymburku a jeho historii. Zde se dozvíte co byli zlaté hřivna a jak se s nimi platilo a počítalo. Co pro lidé znamenal majetek, práce, vyučení a křest při narození. Také jak byli bohatí a co mohli a měli. Dozvíte se zde romantický příběh Kněžny Elišky, když tajně utíkala převlečena za služku. Čím vším si prošla a co pro nás Čechy vykonala. Uvidíte jak vznikala první nemocnice o kterou požádal v Nymburce obyčejný člověk. Co vše se dříve dalo provozovat a kde jsou kořeny nás.  Také se dozvíte více o starých trhách, ale i staré práci Mistrů. 

Kniha má mnoho barevných i černob. publikací. Vazba tvrdé desky, tištěná na nejkvalitnějším šedivém křídovém papíru 120g.

 

 

bbvdewe.jpg

gffff.jpg

 

 

ÚVOD

 

 

V jednadvacátém století, postupně pozbýváme vážnosti našich předků.  Něco nás však táhne k zájmu o minulost. Co je to za sílu, která nás nutí zabývat se minulostí. Možná je to i v konverzaci, možná ne. Ale konverzace je pro nás moc důležitá a v dobách minulých, byla vážená a uctivá. Kam se poděla, kam odešla? Dnešní člověk jednadvacátého století, už jí skoro nezná. Můžeme tu psát o magii konverzace, o magii, která vychovávala člověka v minulosti.  Tato kniha vám přiblíží více umění našich předků, umění konverzace, umění vyučení, kdy řemeslo bylo bráno jako symbol a důležitý bod v životě člověka.  Vše začíná zrozením, zrozením tu vše začne a smrtí skončí. Pojďme tedy blíže si přiblížit naše předky a jejich životy.

 

 

 

 

  Ať žije Josef!

 

   

Tak tento uličník s kolem za zády je Josef Šťastný viz. foto, můj dědeček, sedlář z Drahelic. Další kapitolu této knihy započneme v okresním městě Nymburk v údolí řeky Labe. Dříve Královské město Svinibrod, které vděčí založení Přemyslu Otakaru II. Přesné datum však dodnes není známo.  Podle kroniky se dříve na druhém břehu Labe, pásly svině/prasata/. Podle toho, bylo nejpravděpodobněji odvozeno jméno Svinibrod. Až Německé obyvatelstvo mu dalo název Nimburk, odvozeno Nymburk.

 

 

 Symbolem města jsou i historické hradby s baštami, nemohu je tu nezmínit, protože jsem je milovala a dodnes miluji. Město má vůbec svou historii.  Jsou tu zachovány dva ochranné příkopy, Malé a Velké Valy.

 Historici by zmínili Zahradní město. Nachází se u hlavního nádraží, dříve se tu i říkalo, dělnická železniční kolonie.  Budovatelé Karel Schlimp a Camill Sitti urbanističtí vizionáři. Málokdo však ví, že tato železnická kolonie se stala samostatně hospodařícím městským celkem. V době první světové války, tu byli vybudovány jak dělnické domy, pro nižší i vyšší drážní úředníky, ale i dřevěné domky, pro dělníky, ty stojí v místech dnešního železničního učiliště, nejvyšší budovy Nymburka.V této době se zde rodí i spisovatel Bohumil Hrabal. Který zde proslavil Postřižinský pivovar, který tu opravdu stojí a vaří Postřižinské pivo.

Na pohledu dívky v kroji je Československý národní kroj/ akadem.malíř prof.Rud.Livory/

 

 

 

Pohled města vlevo Nymburk

 

 

1100nove-foto.jpg

 

 

 

Počátek věku

 

 

 

 

  Hustý závoj zahalil českou osadu, z které povstalo město Královské Nymburk. Není dáno přesné doby, kdy Nymburk vznikl. Soudí se, že to bylo počátkem XIII. Věku. Tedy v čase prvního kolonizování vlasti cizími osadníky, kterým vyhovovala poloha Nymburka. Nejstarší listina, kterou o Nymburku máme je z roku 1257. Král Přemysl přivádí do města dominikány, daruje jim místo ke stavbě kláštera, chrámu a ostrov k užívání. Ochránce klášterního jmění ustanovil Smila z Lichtenburka, bratra jeho Mutinu, Budíka z Poděbrad a městského fojta (rychtáře).

 

 

 Nízká poloha Nymburka a úrodná půda na Labi, přilákala hlavně kolonisty z Hollandska a z krajin jihoněmeckých. Ve století XIV převahu již mají Němci, kdy mají obecní správu ve svých rukou.

 

 

Za Václava II. se Nymburk povznesl mezi přední města královské v Čechách. Václav II. město hojně podporoval a Nymburk byl velmi důležitý jak obchodně, tak společensky. Václav II. Město opevnil, a dal mu velké privileje. Roku 1287 přikázal opravu mostu přes Labe a dal na opravu hřivnu stříbra. Zvětšil clo z mostu, místo půl penízu, vybírat se na každého koně bude peníz celý. Později měšťany zbavil na dva roky daní a úroků, ale museli most spravovat. Bohužel více se toho o Václavu II. a jeho privilejích nezachovalo, vše zničil, spálil zemský škůdce Jan z Bibernštejna. Ale část se dovídáme z majestátu Jana Lucemburského.

 Král listem  s datem 26.prosince 1327 v Lucemburce obnovuje měšťanům výsady, o něž přišli. Mají stejné právo jako Litoměřičtí. Míli kolem města nesmějí kováři, řezníci, pekaři, ševci, krejčí, kožišníci a jiný řemeslníci řemesla provozovat....................... 

 

 

 

 

 

          Pohádky pejsků Piškotka a Elišky,

českého statku v předhůří Orlických hor

 

 

_vyr_490sladkova_obalka04.jpg

 


 

 

Kniha má 14 krásných pohádek, je doplněna krásnými ilustracemi Martičky Ženaté. Vazba pevná, luxusní                                                                                  křídový papír. 


 

Ilustrace  umělkyně Marta Ženatá  www.ateliercin.cz

 

slova Ilustrátorky Marty Ženaté...............

Zdenička Sládková - www.reikizdenka.cz - je nejen skvělá: terapeutka; léčitelka; bylinářka; kartářka; opatrovatelka opuštěných a nemocných zvířat a chovatelka koní, ale také úžasná vypravěčka se spoustou příběhů, pohádek, říkanek a básniček z prostředí českého statku v Orlických horách.

Její pohádky pro nejmenší dětské posluchače, jsou zkrátka - tak milé, laskavé a moudré, tak vonící pečenými koláči, kachlovými kamny, vyhřátými dřevěnicemi, lesy vodou a přírodou, že je nelze si nezamilovat hned od první stránky. Všechny pohádky jsou psané s cílem dětskou duši učit o moudrosti přírody, o pokoře k Matce Zemi i o dobrém a zlém, o životu zvířat a také o nadpřirozenu, které se tu a tam přihlásí ke slovu snad u každého z nás. Za každou pohádkou je vložená krátká modlitbička na dobrou noc, protože i to bývalo součástí našeho lidského soužití a protože i to k laskavosti a moudrosti naší minulosti patří.

Pohádky plné skřítků, vodníků, víl a duchů, ale také dětí a zvířat vyjdou v knižní podobě v červnu letošního roku.

... Tak tato výše zmíněná Zdenička Sládková, moje milá přítelkyně, mi v dubnu tohoto roku jednou z rána napsala, že mi do týdne pošle cca 14 pohádek a že k nim cca do měsíce potřebuje vytvořit kompletní ilustrace !!!!! ...... Popisovat, kolik otazníků se mi prohnalo hlavou, když jsem slíbila, že je dodám - to bych napsala mooooc dlouhý článek. :-)

O ilustrování jsem neměla žádné informace, natož zkušenosti. Dokonce jsem ani nikdy nezkoušela opravdovou kresbu zvířat a lidských postav, ani práci s tužkou, perem a tuší. "Ale" - říkala jsem si: "..když to nezkusím, tak se to nenaučím a když už si pohádky našly cestu až ke mě do ateliéru, tak jí přece neukončím, aniž bych se o to aspoň pokusila.. " Půjčila jsem si učebnice pro výtvarníky, nakoupila tužky, pera a tuš a požádala si v duchu o pomoc - a začala. Jak to všechno dopadlo, se můžete podívat zde na stránkách a také od července 2012 na knihkupeckých pultech.

Za sebe vím, že mi určitě mnoho dobrých sil, ať už lidských (v podobě podpory přátel a blízkého okolí) tak i těch nadpřirozených :-) určitě pomohlo, neboť po jednom měsíci práce jsou pohádky i ilustrace na světě. A nejen, že se právě teď někde v tiskařských soukolích otáčí stovky mých pejsků a jelenů, ale také se už teď, díky zájmu veřejnosti, chystá druhý díl pohádek.

Informace o možnosti zakoupení knížky budou zde dostupné ihned po jejím vydání.
Ukázka z knihy

Kouzelná studánka a voda pravdy

V předjaří těsně před velikonocemi rozkvétají louky na horách a v chlévku se rodí malá kuzlátka. Tohoto roku se však vše opozdilo. Sníh roztával dlouho a všechna voda odtekla řekou a směřovala k moři. Pejsek Piškotek prohlížel kůzlátka a podivoval se, jak mohou mít po ránu tak dobrou náladu? To on by raději spinkal.

Na statku v Rybné se tohoto dne udála velká událost. Kozička Kdoulička poprvé vzala svá kuzlátka na luční louku. Dneska je jejich velký den, dostala svá nová jména. Čupřinka a Lotůsek.

Na louce bylo mnoho roztodivných věcí. Lotůsek poznával, jak chutnají bylinky, které mu maminka ukazovala. Od léčivé a žahavé kopřivy, po kopretinku, řimbabu, nebo i voňavou mateřídoušku. To Čupřinka byla vybíravá. Papala jen šťavnaté sedmikrásky a pampelišky. Zrovna když ochutnávala svou pampelišku ozvalo se z trávy.

,,Nešlápni na mě!” Čupřinka se zastavila a pozorně se dívala, kdo to na ní mluví. Tu z trávy vykouknul rozčepýřený sysel.

,,Nešlápni na mě!“ Zakřičel sysel. ,,Mám nový jarní kožíšek a nerad bych ho měl hned ušpiněný!” Sysel byl hrozný protiva. Ale malá kuzlátka se mu moc líbila, proto jim začal ochotně vysvětlovat, co všechno se na jaře děje. A začal s příběhem, který kůzlátkům nahnal strach.

,,To bylo zjara, když přilétli jarní ptáci, vlaštovky a jiřičky.” Vypravuje sysel. ,,Všichni si začali stavět svá hnízda. A to ráno se vlaštovky s jiřičkami pohádaly. Jiřičky prý viděly hnízdo první, chtěly si ho přestavět a naklást do něj nová vejce. Ale vlaštovkám se to nelíbilo a začaly se s nimi bránit. Tenkrát to bylo moc ptačího štěbetání a já se zrovna chystal budovat novou noru na zahradě u Martinců.” To byla pěkná zahrada, dříve tam měli Martincovi včely a tak se tam sysel bál. Ale teď už tam včely nebyly a zahrada byla prázdná. Jiříčky však nedaly syslovi pokoj, že je někdo musí rozsoudit. Jenže sysel nevěděl co s tím. Neměl tušení, kdo byl první u hnízda. Když tu přišel Martincův černý kocour a říká. „Já vím, kdo by vám pomohl, ale nesmíte se bát!” Jiřičky a vlaštovky tedy utichly své štěbetající hádání a poslouchaly kocoura.

Za kopcem na Mokré louce je kouzelná studánka. Kdo se nebojí projít černým lesem, kolem jezevčí nory dozví se pravdu.”Jiřičky se podívaly na sysla, že on je soudce, a tak on musí najít tu kouzelnou studánku. Sysel tedy šel. Doma si nacpal do syslích tvářiček na cestu pár oříšků a semínek a vydal se ke kouzelné studánce.

Cesta byla pořád do kopce, úmorná a nebezpečná. Musel dávat pozor na Felcmanova psa. Byl velký a šla z něj hrůza.

Když došel k černému temnému lesu, kde se říkalo na mokré louce, ještě stále nebyl u cíle. Musel kračovát dál podél potůčku, co vedl od studánky.

Když tu na něj z křoví vyskočila kuna: “Co tu pohledáváš sysle?” řekla moc důležitě a naparovala se při tom, jako páv. Sysel jí vysvětlil, že musí najít kouzelnou studánku a dozvědět se kdo má pravdu. Sotva to dopověděl, ozvalo se v křoví za potůčkem hejkání.

,,Hejááá, hejááá!!!!“

Kuna se lekla a než stačila zmizet za dutým pařezem křikla na sysla. “Utíkej, to je hejkal Boruta, je to zlý lesní duch co tu straší!” Ale do sysla, jako když udeří. Zůstal stát a ani se nehnul, jako by měl nohy ze dřeva. V tu chvíli se roští rozhrnulo a hejkal Boruta stál před syslem.

”Hejááá, hejááá!!!... Co tu pohledáváš sysle?” Řekl ostrým hlasem hejkal.

Syslovi klapaly zuby, když viděl vousatého lesního hejkala celého porostlého mechem, z očí mu létaly blesky a z uší se mu kouřilo.

“Já, já” koktal sysel, ale pak sebral odvahu a pravil. “Hledám kouzelnou lesní studánku a přinesl jsem ti oříšek a přišel jsem tě poprosit o pomoc.” V tu chvíli totiž nic jiného sysla nenapadlo, jen si vzpomněl, že má ve tvářičkách uschované oříšky a jeden vyndal. Podal ho hejkalovi Borutovi a čekal co bude.

Hejkal vzal do ruky oříšek, podíval se na sysla a pak jemnějším hlasem pravil.

“Nikdy jsem nic od nikoho nedostal a ty jsi první kdo mi dal dárek. Vždycky se mě lidi báli, zle mě nazývali a já jim přitom nikdy neublížil. Jen jsem je strašil za to zlé co o mě říkali. A ty jsi první, kdo mě dopředu nepovažoval za špatného a za to ti splním přání a ukáži ti kouzelnou studánku. Je ukryta v lese, hlídá jí mrzutý jezevec, ale je to můj přítel, pomůže ti”.

Sysla v tu chvíli přešel strach a vydal se společně s hejkalem ke kouzelné studánce. Došli k jezevčí noře a poprosili jezevce o trochu vody pravdy z kouzelné studánky. Jezevec nabral do tlapek vodu a sysel ze zeptal na jiřičky a vlaštovky, čí je to hnízdo. Voda z kouzelné studánky odpověděla. “Hnízdo je jiřiček, vlaštovky si musí postavit nové”.

Sysel se vrátil domů, vše pověděl vlaštovkám a jiřičkám. Ty se hned usmířily a začaly si stavět své domovy.

,,A to je vše, milá kuzlátka.” Povídá sysel. ,,Pamatujte si, že vždy se má soudit spravedlivě.” Čupřinka s kozlíkem Lotůskem na sebe jen vystrašeně pomrkávali, jaké to má sysel zajímavé a moudré příběhy. Ale to již byl večer a maminka je volala, ať jdou do pelíšku spinkat. Kuzlátka poslušně šla a těšila se, že druhý den jim sysel bude vypravovat další příběh.

A byl tam velikánský zvonec a pohádky je konec. Cililink cink cink.....



Modlitba na dobrou noc:

„Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.”
                                         Amen     

 

          

 

Děkuji za tento obraz , který mi věnovala Martička, nesmírně si ho vážím, Zdenča                 

 

sam_2471.jpg

                        


 

 

 

~Obsah~

Jak pejsek Piškotek dostal dárek

Eliška a dvůr hrůzy

Jak lípa zachránila slepičky

Lesinka a kouzelné botičky

Jak mlynář zakopl o čerta Kobrnice

Vlastička a kouzelný stromeček

Jak Vojtíšek vyzrál, nad čertem Prášivcem

Jak Jiřík zachránil vodníka Ocáska

Kouzelná studánka a voda pravdy

Vánoce a lesní skřítci Spitoušek a Hvizdoušek

Helenka a Prasátko Pýžo

Zdenda a kouzelné houbičky

Ája a obr Og z jeskyně

Jak hřebec Don dostal klobouk

 

V přípravě pokračování pohádek z českého statku.